na Blog.cz

Napadlo mě, že si tenhle krátký kousek mého života zaslouží článek. Den za dnem se už rok zabývám tím, že jednoho dne budu mít malý butik na náměstí (nebo tam někde) a vlastně je to příběh, který začal už dávno....

V první třídě jsem toužila být pediatričkou. Ano, medicína mě fascinuje dodnes a v nemocnici se cítím fajn (ač to zní divně), taky možná proto, že jsem (díky Bohu) nebyla nucena tam strávit déle jak tři dny, a to ještě s banální diagnózou "alergie na celer".

Když jsem o něco vyrostla, chtěla jsem za k a ž d o u c e n u jít na vysokou školu a mít titul PhDr. z oboru psychologie. Dlouhou dobu jsem si kreslila návrhy sanatorií pro drogově závislé, pracovala na peer programu (prevence sociálně-patologických jevů na ZŠ a SŠ) a chtěla vyměňovat stříkačky (proč?). "Naštěstí" jsem v sedmnácti narazila na ty opravdový smažky a touha jim jakýmkoliv způsobem pomoci byla pryč, ale to je jiný příběh....

Chtěla jsem jít na zdrávku, jenže to bych to měla moc jednoduchý, a tudy moje životní cesta, jak se zdá, nevede. Inu, rozhodla jsem se pro ochranu a tvorbu životního prostředí. Stala jsem se členem Greenpeace, což je jediná organizace tohoto typu, kterou uznávám. Než jsem dorazila do školních lavic OŽP, byla jsem dost radikální, ale ono není nic horké tak, jak se to vaří, ani v životním prostředí....

A tak jsem se vydala tudy, až čas ukázal, že jsem na rozcestí zahla na tu nesprávnou cestu (I když co je špatná cesta? Nelituji tohoto rozhodnutí, ani ničeho jiného, co jsem ve svým zamotaným životě provedla, protože i to mi ukazuje cestu.)

Jenže, ještě kdysi dávno, asi ve čtvrtý třídě, jsem chtěla studovat dějiny umění. Pak jsem toužila ovládat užitou malbu a chvíli byla v kurzu i oděvní škola v Třeboni. Takže se vracím po spirále, tam, kde jsem kdysi chtěla začít.

V pubertě mě provázelo období "hippies", měla jsem tedy nacpanou skříň podomácku vyrobenými šaty, batikovanými tričky, rozšířenými kalhotami. Tahala jsem květovaný košile po babičce, kreslila si kytičky a vytahávala svetry. Všechny moje výmysly mi šila babička nebo i já. Většina z toho vypadala hrozně a když jsem vyráběla šaty z prostěradla, byly příšerně nastřižený, sešitý, prostě hrůza. Místo krejčovské křídy mi sloužil fix!

Není to tak dávno, co jsem ještě přemýšlela o kurzu pro vizážisty (a dodnes mě to láká), ale nakonec vyhrála krejčovina. Protože to není žádná legrace a protože dělat make-up je oproti tomu procházka růžovou zahradou. Cesta je trnitější, takže přesně pro mě!

Je to asi rok a čtvrt. Za rok a čtvrt jsem objevila Módní peklo, fashion blogy, knihy o odívání, oděvní školy, textilní průmysl v ČR, přestala uznávat Josefa Klíra (přezdívám mu Mistr Špendlík) a poznala, že oděv není povrchní záležitostí.

Na pozadí dějin je v něm vidět "historie ženy" a jejího společenského postavení a nejen jejího. Vliv na oděv měla i válka a další události.

A pokud se podíváme do 20. let minulého století, zjistíme, že některé výstřelky, nad kterými zůstává rozum stát, nejsou až tak úplně výdobytkem dneška.

A když jsem letos v březnu navštívila Umělecko-průmyslové muzeum a jeho výstavu "Pražské módní domy", byla jsem unešená. Výstava začíná na konci 19. století a pokračuje do roku 1948.

Pádila jsem z metra Staroměstká a přede mnou se rozprostila Filozofická fakulta, Mánesův most, Hradčany, Rudolfinum. Chtělo se mi plakat. Když jsem dorazila do muzea, vyšla do druhého patra, míjející úchvatné vitráže a viděla pánský frak z konce 19. století, nevydržela jsem to. Ronila jsem slzy, až mi bylo trapně. Obcházela jsem kousek po kousíčku oděvy konce 19. a začátku 20. století - vycházkové šaty, večerní toalety až jsem došla k sametovému odpolednímu plášti v námořnické modři s černou vyšívkou kolem zapínání. Stála jsem u něj jako opařená, prohlížela si všechny detaily co nejvíc jsem mohla, abych ho uchovala v paměti a jednou - si ho mohla ušít.

V návaznosti s touto výstavou je tam i stálá expozice "Příběh vlákna". Pod lupou zkoumáte viskózu, polyester, bavlnu atakdále a dál pokračuje paličkovaná a šitá krajka a nakonec zlatě vyšívaný oděv papeže. Byla jsem jako ve snách....

Druhá část výstavy navazuje salony Podolská, Rosenbaum, Roubíčková a dalších. 20. a 30. léta na vás dýchnou hned u vstupu večerní toaletou od Hanny Podolské. Všechno to řemeslné zpracování, ručně šité výšivky za pomoci sekaných skleněných korálků a flitrů, všechen lesk filmového plátna, Adiny Mandlové a dobových módních přehlídek....

A čím víc vím, tím víc vědět chci. I přesto, že se moje znalosti v oboru dosti rozšířily, není to ještě tak, jak bych chtěla. Čeká mě ještě spousta seminářů a studia do hloubky tohoto překrásného řemesla. Chtěla bych svojí malou troškou přispět k lepšímu odívání, daleko od vietnamských tržnic a vrátit se o pár desítek let zpátky za vkusnou módou.

Samozřejmě se neomezuji jen na to, v hlavě mám i pár nápadů na mnohem vulgárnější a provokativnější oděv, ale v rámci mezí. :-) Je to hra s materiály, střihy, formou.... pojetím, vyjádřením.... Je to umění....

Pár věcí mi v životě nevyšlo. Většinou je to zapříčiněno mou osobou, jelikož mám klikatou cestu. Ale kašlat na to, jsem taková :-)

Výlet do Němec se nekoná. Zkomplikovalo se to tí, že bych potřebovala odjet na dva dny do Prahy. Majiteli se to nelíbilo, tak jsem řekla, že na to teda kašlu a zůstanu v Čechách a vlastně jsem ráda, jsem tady celkem spokojená.

Nicméně jsem s horkou hlavou dala výpověď, tudíž jsem už 14 dní doma a hledám práci. Ale neberu to nijak tragicky. Věřím na to, že moje cesta životem je mi daná, takže to tak mělo asi být. A co se mi má stát, to se mi stane (nebo nestane).

Rozhodla jsem se, že budu dělat všechno pro to, abych nemusela zpátky na plac a když, tak jedině dobře finančně ohodnocena a v podniku lepší úrovně.

Cesta k oděvnictví bude ještě klikatá, musím počkat, ale ráda bych pracovala na recepci nebo tak. Mohla bych alespoň využít jazyky. Nebo jinde v cestovním ruchu, to by bylo fajn. Mám něco rozjednáno, ale bůhví, jak to dopadne, dneska je to kolotoč pohovorů a nic z toho, takže se nechám překvapit. Hledala jsem i v Praze a čekala jsem, že se mi třeba někdo ozve, ale nic. Ozvali se mi z Krumlova a z Budějc, z Prahy nikdo. Nebráním se tomu, vyměnit Budějce za Prahu, i když je mám moc ráda, ale jak tam jezdím do školy, už mi přestala být Praha tolik protivná jako předtím. A včerejšího dne jsem si ji dokonce i začala oblibovat a myslím, že i když tam nebudu bydlet, budu tam často jezdit.

Jela jsem na první zkoušky z oděvnictví a dopadla jsem nad očekávání dobře (2, 2, 1, 1, 1 z jednotlivých předmětů), docela jsem se na přípravu vykašlala, abych pravdu řekla.

Když jsem skončila, měla jsem sraz s dlouholetým kamarádem Zdendou u Mánesova mostu. Odsud mě vzal na procházku Prahou, kterou - jako turistka - neznám. Nejdřív jsme jeli metrem na Vyšehradskou, kde jsme sešli do restaurace Kulový blesk, což je typická pražská hospoda, chtělo by se mi říct. Dýchá tam duch hospod ještě za Císaře pána :-) Vaří si svoje vlastní pivo, který je výborný a skvěle tam vaří.

Z Kulového blesku jsme se vydali na Vyšehrad (věřte mi nebo ne, já tam nikdy nebyla), takže jsme chodili parkem, šli jsme na hřbitov a do kostela, kde zrovna hrála nějaká kapela. Plnými doušky jsem si užívala místní atmosféru a vitráže (miluju vitráže). Asi dva metry přede mnou stáli dva hudebníci s delšími vlasy, ve středním věku. Zdravili se s nějakým japonským pánem (česky) a já byla doma. Přísahám. Dýchl na mě bohémský vzduch a v tu chvíli jsem věděla, v jaké společnosti bych se cítila nejlíp - mezi umělci! Vím to teda už dávno, ale včera jsem si to tím krátkým okamžikem jenom potvrdila.

Výhled z Vyšehradu mě naprosto dostal, já vím, Nuselský most, Hradčany atd., je to ohraný, ale já jsem z toho byla hrozně hotová a navíc mě ze všeho nejvíc bavily ty starý pražský činžáky a křivolaký uličky mezi nima.

Na konci odpoledne jsme skončili v kavárně Jehovo na Novým městě. Což je zapadlá kavárna právě v takových uličkách, jak jsem říkala. Není to kavárna typu Café Louvre, ale taková "podzemní" pro alternativní mládež :-) To já už dávno nejsem, ale poslední dobou se ve mně probouzí vnímání světa, jaký jsem měla před deseti lety, kdy jsem byla ten největší hippík na světě .

Samozřejmě s nadhledem, přece jenom vím o deset let víc. Ale kořeny člověk nezapře a můžu nosit podpatky až do nebe.

Cestou domů jsem si navzdory vstřebanému bohémství a duchu staré Prahy, která mě pohltila řekla, že se musím vydat jiným směrem, kterým se vydávám už dlouho. Pracovat a bydlet sama. Postavit se na vlastní nohy a dát si věci do cajku. Já vím, že se mi to zatím moc nedaří, ale letos by to snad už konečně vyjít mohlo. Jednu metu už mám skoro za sebou. Krejčovský kurz je téměř u konce, po roce a půl toužení. A vydržela jsem čekat a nevzdala to. A nevzdávám dál. Jednou budu šít šaty, vím to. Pořad to chci dělat, čím dál tím víc. Ale hledám další cestu, další cíl. Protože bez toho já žít neumím, aniž bych za něčím nešla. Mám v plánu to dálkové studium, ale uvidíme, to nechám ještě otevřený. Jenže jestli někdy chci šít prvotřídní věci na úrovni prvorepublikových salonů, musím být špička v oboru. Takže hurá do toho, musím (a chci) o krejčovině a módě vědět, co nejvíc budu schopná. A láká mě taky pánská krejčovina, a to je vyšší level než dámská. Jednou bych ráda ušila oblek i s vestičkou.

Další krok je to, že pomalu, ale jistě začínám jíst v pravidelných intervalech a piju litr a půl tekutin denně. Snídám a přestala jsem jíst čokoládu a když, tak si dám hořkou.

Až si najdu práci, začnu se poohlížet po bytě. Teď už můžu. Kurz skoro splacen, dluh v bance zatím čeká, ale pokud budu mít plat vyšší než 15.000,- zvládnu to.

Taky jsem se ve středu setkala s Panem Caffe'.... Bylo to jako setkání dvou dlouholetých přátel po letech. Mluvili jsme spolu naprosto přirozeně a bez zášti. Popovídali jsme si za dvě a půl hodiny víc než za celý rok předtím. A dokonce někdy půjdem na kávu. Což jsme spolu nikdy nebyli, paradoxně na ní půjdem až "jenom" jako přátelé. Taky mi nabídl práci, teda spíš brigádu. V červnu jako obsluha na svatbě na Hlubokej. Čehož si vážím, on je špička ve svým oboru a neoslovil by jen tak někoho. Bylo to fajn setkání. Rád mě viděl a překvapila jsem ho.

Toliko z událostí posledních týdnů.

Instagram je program pro mobilní telefony, není tak vykonný jako Photoshop nebo Photofiltre, ale díky tomu, že můžete měnit tónování fotky a rámeček, dostane úplně jinou atmosféru. Nejsem fotografka a ani jí nechci být, ale pár fotek jsem už vyfotila a je to docela fajn :-)

Od minulého zápisu se změnila spousta věcí. Nastaly zvraty v práci, kdy jsem málem odešla, ale nakonec se to uklidnilo a já zůstala.

Měla jsem taky jedno rande, ale bez jakýkoliv snahy z druhý strany, tudíž jsem usoudila, že to nemá cenu. Ano, jsem pořád sama a začínám se dostávat do stavu, kdy je mi to vlastně jedno. Přestala jsem se rozhlížet a usoudila, že buď se někdo objeví a nebo ne. Tím to hasne.

Pořád se vzdělávám, pomalu dokončuju krejčovskej kurz a mám další plány.

Kromě toho Pana Caffe' jsem neviděla dva měsíce a vůbec mi nechybí. Naopak, nechci ho vidět. Je divnej. Vybarvil se mi v tom "nejlepším" světle. Vůbec se neozve, ani smsku mi nenapsal a to se pořád dušoval, že jsme kamarádi a kdesi cosi. Hm, aspoň vím, s kým jsem měla tu čest.

Nakoplo mě to jiným směrem, konečně jsem se začala věnovat tomu, co chci dělat. Od září nebo od října bych chtěla jezdit do Plzně, Ústav umění a designu, kde jsou různý umělecký kurzy. Chtěla bych chodit na dějiny umění a na fashion design.

V kreslířském kroužku taky pokračuju a už dělám drapérie. Řeknu vám, nakreslit kus zmačkanýho hadru není žádná sranda. Napoprvý jsem se ve všech těch záhybech ztratila a chtěla jsem výkres po třech hodinách hodit z okna, ale nebylo mi to dovoleno. :-) Takže jsem ho dokončila a dokonce i úspěšně. Ale boj s kreslířskýma technikama nekončí, jsem teprve na začátku všeho. To nejtěžší mě teprve čeká. Figurální kresba a portrét. Poté chci zvolna přejít k technikám malířským, abych se nezasekla u uhlu a tužky. V akvarelu je více možností, jak barevných, tak i ve formách vyjádření....

A musím se "prošít" k dokonalosti. Kurz mi dal základ a určitý znalosti, ale praxi si musím "vyšít" sama. Takže kupuju Burdu a střádám střihy. Pro začátek mi stačí ty, co narýsoval někdo jiný a až si budu jistější v kramflecích, začnu navrhovat a rýsovat sama. Burda, jak jsem zjistila, je výborná záležitost. Ověřená časem a přitom jde s dobou. Mají i různý nápady okolo (třeba jak vyrobit náramek z krajkový dečky, fakt pěknej) a tak. Takže budu sběratelkou Burdy :-)

Napadla mě totiž další šílená myšlenka, která se může kdykoliv rozplynout - jít dálkově studovat. Fakultu multimediálních komunikací na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Obor Design oděvu. Jenže přijímací zkoušky jsou děsivě náročný a musela bych fakt makat. Takže uvidím, jak se budu cítit. Je třeba jim předložit portfolio s fotkama realizovaných modelů včetně kresebnýho návrhu, portfolio asi dvaceti kusů domácích výtvarných prací - volnou technikou studie figury, předmětu nebo zátiší. A k tomu navrhnout design textilie na volný téma. A aby toho nebylo málo, tak písemnej test o znalostech oboru a pohovor. Amen! Prostě masakr. Jenže je to jediná škola, která tohle umožňuje studovat dálkově. Jinak to nikde nejde a já na denní studium nemám peníze. No a koneckonců ty přijímačky se nikde jinde moc neliší ;-) Jenže kdoví, co bude za rok.... Je to momentální nápad.

To, co se ovšem uskuteční asi za měsíc je, že.... Vyjíždím zase za hranice. Tentokrát do země, kam by mě nikdy nenapadlo jet. Do Německa. Do spolkové země Schleswig-Holstein, města Klixbüll téměř na hranicích s Dánskem. Severní moře vlevo, Baltský vpravo, ostrov Sylt kousek a tři hodiny cesty do Malmö ve Švédsku. Stačí mi vidět Sylt.

Je to úplná náhoda. Ani jsem nikam jet nechtěla, ale moje kamarádka Katka, která se mnou byla na lodi, tam momentálně s přítelem pracuje na farmě a prý se tam v půlce května uvolní místo. Tak jsem řekla, že přijedu. Pracovně je to víc než fajn. Týden práce u krav a týden volna. To znamená, že za čtrnáct dní dostanu to, co tady ani za třicetjedna dnů ne. V červnu mám sice zkoušky, ale vemu si volno a přijedu je složit. V tom prý není problém. Hlavně zaplatím dluhy v bance a našetřím pro nový začátek. A své léčící se matce koupím čtrnáct dní v lázních, aby se po dlouhém (a stále nekončícím) boji s rakovinou trochu zregenerovala. Osm chemoterapií je 8 chemoterapií. Ještě ji čeká operace a ozařování. Ale troufnu si říct, že to nejhorší má za sebou. Už jí rostou vlasy :-)

Takže tak. Měla bych tam být asi tak půl roku, ale záleží na mně. Hlavně tam budeme čtyři Češi a dva z toho znám roky, takže si myslím, že to bude i fajn léto. Necháme se překvapit....

Letos to bylo poprvé po sedmi letech, co jsem neviděla přímý přenos Grammy Awards. A může za to pan Mars.

Ano, rudá planetka pobíhající někde v mém znamení.... Bude si tam hnízdit až do června, což znamená, že moje pracovní nasazení se do té doby asi nezmenší. Ale už moc nemůžu. Potřebuju si odpočinout. Jenže, zodpovědnost si nesu sama. Jsem zřejmě workoholik. Mám dvě práce, třetí v jednání. Pokud vyjde třetí, se dvěma předchozími končím. A když mám volno, neumím být doma a ležet. Zrovna dneska jsem ho měla a okolo čtvrté odpolední jsem se nudila a nevěděla, co dělat. Nakonec jsem se přinutila dál ležet, protože jsem fakt unavená.

A co se týče projektu "Krejčí"? Pokračuje. Mám seznam učebnic. Seznam otázek ke zkouškám. Zkoušky se konají v červnu. Třináctého je předání výučních listů. A já se za tři měsíce musím naučit to, co holky na učňáku za tři roky. Proč ne. Včera jsem začala s historií oděvních materiálů. A musím říct, že při četbě o vynalezení vlákna N-Y-L-O-N v roce 1938 tuším, mi běhal mráz po zádech.

A jestli to vypadá slibně s mojí budoucí kariérou, tak můj osobní život není. Nemám ho. Pan Caffe' udělal práci za mě a vztah ukončil, protože toho bylo moc a já na to neměla sílu. Dveře v minulém článku jsou od jeho bytu, když jsem od něj odcházela, nevyspalá, zhroucená a zklamaná. Po roce sebedestrukce jsem se odvážila a napsala dopis, o tom, jak mi ve skutečnosti je. Mizerně. Jak mě mrzí, že mě nikdy nevzal s sebou na golf nebo do kina, když s ním mohly jezdit jiný slečny.... Mě přehlížel. Mě měl jenom jako děvku. A i přesto, že se ke mně choval macešsky, já jsem se zamilovala a neuměla s tím nic dělat, neuměla jsem mu říct "ne". Tak to nakonec řekl on. Řekl mi, že chce být sám, že je mu tak dobře.... I když to není pravda. Jsem prý hodná holka, ale.... co je mi to platný, že. Musím být asi potvora. V tom to tkví, jenže to já moc neumím. A tak jsem mu řekla, že už mu dám pokoj. Tři týdny jsme spolu nemluvili. Na jednu stranu se mi ulevilo a na druhou stranu potají pořád vzlykám do polštáře. Chybí mi. A já jemu? Kdoví.... A vždycky když jedu v autě a řídím, myslím na něj. Neptejte se proč zrovna při řízení, já nevím. Vzpomenu si na to, co jsme spolu zažili, i když mezi čtyřma stěnama, ale stihlo se toho dost. A ať si říká co chce, bylo nám spolu fajn.

Je to pryč a já se s tím musím srovnat. Bude to jenom chtít víc času, protože mi to ublížilo víc, než jsem čekala.

Nevyzpytatelné jsou stezky.... Kdo mohl při nevinné opilecké noci vědět, že to potrvá tak dlouho.... A já se z toho časem otřepu a najdu si někoho jinýho. Snad. Někoho, s kým bych mohla do budoucnosti snad i počítat. Jestli to ovšem není moc troufalé přání. Snad se třeba dětí jednou dočkám, když nic jinýho.... to bych si přála.

Na závěr jedna skladba od Dariny Rolincový, která mi hodně utkvěla v hlavě a dost vyjadřuje to, jak se teď mám.

Duet s Danem Bártou "Otázky"