na Blog.cz

Letos to bylo poprvé po sedmi letech, co jsem neviděla přímý přenos Grammy Awards. A může za to pan Mars.

Ano, rudá planetka pobíhající někde v mém znamení.... Bude si tam hnízdit až do června, což znamená, že moje pracovní nasazení se do té doby asi nezmenší. Ale už moc nemůžu. Potřebuju si odpočinout. Jenže, zodpovědnost si nesu sama. Jsem zřejmě workoholik. Mám dvě práce, třetí v jednání. Pokud vyjde třetí, se dvěma předchozími končím. A když mám volno, neumím být doma a ležet. Zrovna dneska jsem ho měla a okolo čtvrté odpolední jsem se nudila a nevěděla, co dělat. Nakonec jsem se přinutila dál ležet, protože jsem fakt unavená.

A co se týče projektu "Krejčí"? Pokračuje. Mám seznam učebnic. Seznam otázek ke zkouškám. Zkoušky se konají v červnu. Třináctého je předání výučních listů. A já se za tři měsíce musím naučit to, co holky na učňáku za tři roky. Proč ne. Včera jsem začala s historií oděvních materiálů. A musím říct, že při četbě o vynalezení vlákna N-Y-L-O-N v roce 1938 tuším, mi běhal mráz po zádech.

A jestli to vypadá slibně s mojí budoucí kariérou, tak můj osobní život není. Nemám ho. Pan Caffe' udělal práci za mě a vztah ukončil, protože toho bylo moc a já na to neměla sílu. Dveře v minulém článku jsou od jeho bytu, když jsem od něj odcházela, nevyspalá, zhroucená a zklamaná. Po roce sebedestrukce jsem se odvážila a napsala dopis, o tom, jak mi ve skutečnosti je. Mizerně. Jak mě mrzí, že mě nikdy nevzal s sebou na golf nebo do kina, když s ním mohly jezdit jiný slečny.... Mě přehlížel. Mě měl jenom jako děvku. A i přesto, že se ke mně choval macešsky, já jsem se zamilovala a neuměla s tím nic dělat, neuměla jsem mu říct "ne". Tak to nakonec řekl on. Řekl mi, že chce být sám, že je mu tak dobře.... I když to není pravda. Jsem prý hodná holka, ale.... co je mi to platný, že. Musím být asi potvora. V tom to tkví, jenže to já moc neumím. A tak jsem mu řekla, že už mu dám pokoj. Tři týdny jsme spolu nemluvili. Na jednu stranu se mi ulevilo a na druhou stranu potají pořád vzlykám do polštáře. Chybí mi. A já jemu? Kdoví.... A vždycky když jedu v autě a řídím, myslím na něj. Neptejte se proč zrovna při řízení, já nevím. Vzpomenu si na to, co jsme spolu zažili, i když mezi čtyřma stěnama, ale stihlo se toho dost. A ať si říká co chce, bylo nám spolu fajn.

Je to pryč a já se s tím musím srovnat. Bude to jenom chtít víc času, protože mi to ublížilo víc, než jsem čekala.

Nevyzpytatelné jsou stezky.... Kdo mohl při nevinné opilecké noci vědět, že to potrvá tak dlouho.... A já se z toho časem otřepu a najdu si někoho jinýho. Snad. Někoho, s kým bych mohla do budoucnosti snad i počítat. Jestli to ovšem není moc troufalé přání. Snad se třeba dětí jednou dočkám, když nic jinýho.... to bych si přála.

Na závěr jedna skladba od Dariny Rolincový, která mi hodně utkvěla v hlavě a dost vyjadřuje to, jak se teď mám.

Duet s Danem Bártou "Otázky"