Červen 2012

Nineteen Eighty-Four

19. června 2012 v 15:37 | :: M.Amar :: |  Postřehy odjinud

George Orwell

K tomuhle čtivu jsem se dostala úplnou náhodou, jsem víceméně nečtenář, ale někde jsem na to narazila a vzpomněla si, že jsme to kdysi probírali na střední škole. Poptala jsem se pár známých, zda to stojí za přečtení a odpověď byla jednoznačná. Určitě ANO! Trochu jsem se bála, že mě víceméně politická kniha nebude bavit, ale chyba lávky! Nejenom, že mě bavila, přímo mě pohltila.

"Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unil protivnému větru, tychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.
Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovými rohožkami. Na stěně na jdenom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát, který se svou velikostí dovnitř nehodil. Byla na něm jen obrovská tvář muže asi pětačtyřicetiletého, s hustým černým knírem, drsných, ale hezkých rysů. Winston zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech zřídka fungoval a teď se elektrický proud přes den vypínal v rámci úsporných opatření v přípravách na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo děvetatřicet a měl bércový vřed nad pravým kotníkem, kráčel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Na každém poschodí naproti výtahovým dveřím na něho ze zdi zírala obrovská tvář z plakátů. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslně, že vás oči sledují, kam se hnete. Velký bratr tě sleduje, zněl nápis pod obrazem...."

Co nevidět vám dojde, že Winston Smith skončí špatně, ale přeci jenom jsem celou dobu tajně doufala a hrozně si přála, aby se něco podařilo změnit. Vcítila jsem se do jeho kůže a tajně mu přála být prolétem, protože proléty nikdo moc neřešil, nepronásledoval. Ovšem jako pracovník Strany, chodící v modré kombinéze nevalného střihu a materiálu máte doma obrazovku s Velkým bratrem a nikde nejste sami. Nikde. Ani ve své mysli, jak se později ukáže.
Děj se odehrává v Londýně. Tamější svět je rozdělen na několik částí - Oceánie, Eurasie, Eastasie, Oceánie je v permanentní válce. Válce, která možná existuje, možná ne. Válce, kterou vede jednou s tím a podruhé s tím. Kdoví. Záleží, jak se to Straně hodí.
Winston pracuje na Ministerstvu Pravdy, kde se stará o to (jako ostatní v jeho oddělení), aby informace v Timesech disponovaly s událostmi. To znamená, že pokud se podíl přídělu čokolády v tomto týdnu snížil o 25%, musí se postarat o to, aby všude bylo zaznamenáno, že příděl čokolády NIKDY nebyl vyšší. Mění se minulost pro přítomnost. Několikrát týdně. Kolem dokola.
Angsoc, neboli Anglický socialismus má tři vskutku skvělá hesla.
  • Válka je mír
  • Svoboda je otroctví
  • Nevědomost je síla....
Celý popis londýnského prostředí a systému, který v Oceánii funguje je hrozivě varující. V šedých ulicích, v budovách bez špetky veselosti a "tepla domova" vám nalijí Gin vítězství, představuji si ho jako petrolej. Z cigaret se sype "tabák" dříve, než se zapálí a v jídelně servírují růžovou šlichtu s něčím, co se podobá umělému masu. Zboží není. Obchody jsou prázdné. Což nebylo pouze v knihách, svého času, že.
Příšerná představa toho, jak vás sledují doslova na každém rohu, děti udávají své rodiče, smíte se scházet pouze s "vhodnými lidmi", myslet si "vhodné věci". Milovat Velkého bratra.
Jediné, co se dá dělat, je věnovat svůj volný čas Straně. Neexistuje východisko. Nevíte, kdo je členem Ideopolicie. Nevíte, komu věřit a komu ne. Nesmíte vlastnit ani blok a tužku. Na co, že? Popsat ho myšlenkami proti Straně je sebevražda. A vlastně ani to není jisté. Likvidace lidí probíhá prazvláštním způsobem. Říká se mu vaporizace. Člověk prostě zmizí a tím pádem ani nikdy neexistoval. Kulka do hlavy je možná lepší varianta než vymytí mozku a stáhnutí na jejich stranu....

"....Jak uplatní člověk svou moc nad druhým, Winstone?"
Winston přemýšlel. "Tím, že ho přinutí trpět," odpověděl.
"Přesně. Tím, že ho přinutím trpět. Poslušnost nestačí. Pokud netrpí, jak si můžeš být jistý, že podléhá tvé vůli a ne své vlastní? Moc spočívá v tom, že člověk způsobí druhému bolest a ponížení. Moc spočívá v tom, že se lidské vědomí roztrhá na kusy a zase složí do nových tvarů, podle toho, jak si usmyslíme. Začínáš chápat, jaký svět vytváříme? Přesný opak hloupých hedonistických Utopií, o kterých snili staří reformátoři. Svět strachu, zrady, útrap, svět, v němž týrá jeden druhého, svět, který, až se zlepší, nebude méně nemilosrdný, ale ještě nemilosrdečnější. Pokrok v našem světě bude pokrok směrem k větší bolesti. Staré civilizace tvrdily, že jsou založeny na nenávisti. V našem světě nebudou žádné city kromě strachu, zloby, radosti z vítězství a sebepokoření. Všechno ostatní zničíme - všechno. Už teď potíráme návyky z doby před Revolucí. Přeťali jsme spojení mezi dítětem a rodiči, mezi člověkem a člověkem, mezi mužem a ženou. Už dnes se nikdo neodváží důvěřovat manželce, dítěti anebo příteli. V budoucnosti nebudou však ani manželky ani přátelé. Děti budou matkám odebírány při narození, jako se odebírají vajíčka slepicím...."

George Orwell napsal tento román v roce 1949 a je až zarážející, jak se trefil, jak skorem předpověděl budoucnost, i když ta je v knize v mnoha ohledech přemrštěná, nicméně dýchá na mě duch děsivé nesvobody a strachu. Tato kniha je zářným příkladem toho, jak je totalitní režim nebezpečný (ať už jakýkoliv) a jak velmi snadno se lidé nechají strhnout a ovládat.
Rozhodně stojí za přečtení, i když chápu, že každému tato podivně depresivní literatura nemusí vyhovovat. Je ale velmi poučná a vede k zamyšlení.
Jsem zase o něco chytřejší. Mrkající

Pasáže jsou opsány z 1. českého vydání, 1991
Překlad Eva Šimečková
Doslov Milan Šimečka