Prosinec 2013

Fazole v 18. týdnu aneb Hormony útočí

16. prosince 2013 v 14:40 | :: M.Amar ::
Pomalu a jistě se blížím do půlky. Je to neuvěřitelné, ale je to tak.
Momentálně se nacházím v 18. týdnu a minulé úterý jsem byla na další návštěvě u gynekologa. Genetické testy dopadly dobře, moč jsem přinesla v malé lahvičce od Jamesona, což asi vypadalo divně, ale nic jiného jsem doma neměla.
Opět se mnou byl i Jiřík a po zjištění, že se blížím ke "krásným" devadesáti kilům, jsme šli na ultrazvuk. Fazole je veliká, má prstíky, dlouhý nohy až do nebe (ale po kom by taky byla malá) a zase vypadala dost nerudně. Pan doktor nám taky oznámil, že to bude holčička! Jiřík chtěl samozřejmě kluka, ale ve finále je to jedno a navíc, není to ještě stoprocentní.
I přesto nastal problém - jaký jméno pro holku? Dlouze jsme debatovali, četli na Wikipedii nejběžnější jména v různých zemích, psali si seznam a nakonec ho seškrtali. Protože nakonec jsme došli k úplně prapůvodnímu jménu, které jsme si řekli ještě na úplném začátku. Jestli je to opravdu holčička (a věřím, že je), tak dostane jméno po mých prababičkách z matčiny i z otcovy strany - Rosálie. Úplně cizí jména, vzhledem k příjmení, nepřipadají v úvahu.

Moje břicho vypadá, jako kdybych se před chvílí přejedla, když si vezmu loňský kabát (který ještě zapnu!), tak by asi nikdo nehádal, že jsem v pátém měsíci. Docela se těším, až budu vypadat jako těhotná, a ne jako nažraná. I když já osobně už změny cítím. Jeilkož ze všeho nejradši spím na břiše, tak teď už to řeším tak, že musím skrčit jednu nohu a opírat se o pánevní kost, protože jinak mě to dost tlačí. Boty si zavazuju s nohou hozenou na stole, protože se neohnu až k zemi. Kalhoty nosím Jiříkovo, ve volném čase bavlněné legíny. A bude to veselejší.

Minulý týden v sobotu jsme se byli podívat v Drážďanech. Jeli jsme autobusem den po sněhové kalamitě a moje drahá polovička s mojí matkou se do mě pustili, co jsem si to vymyslela, v zimě (a těhotná!) jet kamsi do Drážďan, když je takový hrozný počasí. Ale nakonec jel Jiřík se mnou a bylo to fajn. Vstávali jsme v půl čtvrtý ráno a cesta z Krumlova do Budějc byla děsná. Silnice klouzala, sněžilo, že nebylo vidět na krok, ale naštěstí jsme měli dobrou náladu, tak jsme se ani nepohádali. V ČB bylo sem tam nasněženo, jinak nic.
Do Drážďan jsme dorazili kolem půl desáté a hned na začátku se ztratili průvodkyni z dohledu, protože její výklad byl velmi zdlouhavý a nebavilo mě poslouchat, že anglická královská rodina má kořeny v Sasku (to vím dávno od Jirky, který mi vyprávěl dějiny Anglie už několikrát a mnohem poutavěji). A tak jsme si prohlédli Drážďany sami, od sochy Martina Luthera, přes vánoční trhy, Starbucks až po Frauenkirche.
Město je.... nové. Pokud mám srovnávat s loňskou Vídní, tak to asi nelze. V Drážďanech se mísí zbytky budov, které unikly bombám s kostkami socialismu a moderní architekturou. Co se mi líbilo moc, bylo nábřeží u Labe. Tam v létě sedět, musí být moc příjemné. Jenže když jsme tam šli my, šíleně foukal vítr, takže jsme rychle prchli.

Dali jsme si na náměstí punč, teda Jirka, já nějakou svařenou šťávu, zašli na kafe a pak v místním obchodním domě koupili príma svetřík s krajkou velikosti "6 - 8 months". Tímto se stal prvním historickým kouskem naší výbavy pro miminko.
Všude kolem jezdili rodiče s kočárky a Jirka si postesknul, že by chtěl, aby tam Rozárka byla s námi. Na konci výletu se mi svěřil, že by si přál "ten baťoh" na mimina, že ji v tom bude nosit.

No a já se nacházím v podivuhodném, rozněžnělém rozpoložení, kdy mě dojímá všechno malé a dětské a už se moc těším na to, až Rozárka bude s námi doma. Večer v posteli si s ní povídáme a hladíme ji, protože je už jasně poznat, kde má hlavu a kde nohy. Je to naprosto neuvěřitelný.
Jediné na čem teď záleží je ona a víc neřeším. Jsem moc vděčná. Za to, že jsem si konečně po sto letech našla muže, který je mužem a ne tupcem, že je nám spolu tak dobře, a že nám bylo dáno zplodit dítě jako lusknutím prstu a nemuseli jsme procházet různými kolotoči hormonů a umělých oplodnění.
Vím, že to dnes není samozřejmost, a že je dost těžký najít vůbec někoho, s kým to dítě mít. Takže za to všechno jsem moc vděčná. Čert vem všechny školy a diplomy. Na tom (tolik) nezáleží....

Máme kolem sebe fajn rodinu, která se na miminko těší, jsme zdraví (klepu, jak se dá), a to ostatní je bonus.

Přeji Vám krásné Vánoce, hodně zdraví, pohody a vnitřního klidu. Ať se Vám daří.