Únor 2014

Fazole ve 25. týdnu aneb S kopáním nejdál dojdeš

6. února 2014 v 16:09 | :: M.Amar :: |  Těhotný deník
Máme doma první 3D model naší dcery. Tváří se jako její otec těsně po vynuceném probuzení - to znamená dost blbě. Na břiše má položenou ručičku, která se mnoho neliší od té, kterou měl upír Nosferatu. Proklatě štíhlé dlouhé prsty a výrazný kloub na prostředníku. Má tudíž úplně stejnou ruku jako já.
Moje váha dosahuje již hezkých devadesátipěti kil a když jsem se vrátila z vážení, tak Jiřík na mě na celou čekárnu volal: "Tak co, už máš metrák?" Nemám, ale jistojistě to do porodu stihnu. Úžasný
Břicho už mám větší, nicméně na začátek 7. měsíce je to pořád ještě ucházející. Jsem taková rozlitá do stran. Z těhotenských potíží mě nic moc netrápí až teda na dost bolavou kostrč, záda, třísla a vlastně celou pánev. Chodím jako kachna, protože kdybych šla normálně, tak to bolí, ale dá se to vydržet. Ovšem nějaké dlouhé chození nepřipadá v úvahu, protože po ujití několika desítek metrů začnu popadat dech. Zadýchám se i u vyndavání prádla z pračky.

Jiřík je moc fajn a pomáhá mi (zavázat boty třeba), častěji taky pere. V sobotu jdeme spolu do kina. Vlastně jsme spolu v kině pořádně ještě nebyli. Místní kino máme asi 200 metrů od domu, je tam i příjemná kavárna, tak jsme si řekli, že zajdeme "jako na rande" alespoň do kina, protože poslední dobou moc nikam nechodíme, jelikož v našem oblíbném baru Apotheka si můžu dát leda mléčný shake a to mě moc neuspokojuje. Navíc jsem teď v zimě docela ráda doma, řekla bych, že hibernuju.

Rosárce se daří dobře, projevuje svou nabytou sílu svalstva a dožaduje se pozornosti. Její denní režim je stále stejný:

6.00 - 9.00 "jsem vzhůru"
pak se to liší podle toho, zda jsem v práci nebo doma:
Doma:
9.00 - 20.00 "spím"
20.00 - 22.30 "jsem vzhůru"
22.30 - 01.00 "spím"
a v noci je to individuální, někdy spí, někdy ne
V práci:
9.00 - 13.00 "spím"
13.00 - do večera "jsem vzhůru"

Pokud mě tíží močový měchýř, Rosárka ví, jak na to. Buď se doslova "natlakuje" kolem mého pupku, to mám pak pocit, že mám v břiše závaží a puknu a nebo mě soustavně kope do jednoho místa a určitě si myslí něco jako: "Tak sakra, jdi už na ten záchod, tlačí mě to do hlavy!!"
Je to docela sranda, myslím, že se v tom částečně dá rozeznat její povaha, která v tomhle směru bude po mně: tvrdohlavá a umíněná. Nuda s ní asi nebude.
Taky jsem v minulém týdnu v záchvatu marnivosti nakoupila asi patnáctery letní šaty pro slečny do několika měsíců věku. Jsou to vesměs šatičky zcela bezúčelné a hlavně na parádu, ale nemohla jsem odolat. Při pohledu na proužkované červeno-modro-bílé námořnické šaty jihnu a představuju si, jaká bude Rosárka v létě na Lipně štramanda, až s námi popluje parníkem. Ještě klobouk jí k tomu musím pořídit, aby neměla úžeh. Mrkající

Bezesporu je to dost zvláštní pocit, čekat dítě. Přijde mi, že čím víc se blížím ke konci těhotenství, tím je to zvláštnější. Něco, na co se vlastně hrozně těšíte, ale přitom vůbec nevíte, jaký to pak bude. Nebo spíš jaká ona bude, jestli bude veselá nebo protivná nebo jaká? Je to takový smíšený pocit radosti a zároveň obav z různých možných věcí. Ale i přesto, už se nemůžeme dočkat, až bude na světě a i když to možná bude záhul, my to zvládneme!
Také jsme se rozhodli (už teda před delší dobou), že se vezmeme ještě než se Rosárka narodí. Takže někdy v březnu bude svatba. Malá komorní, pouze v rodinném kruhu na hradě Rožmberk. Ještě tedy za doprovodu oddávajícího, fotografa a violoncellisty, který nám zahraje k obřadu.

Kdo by to byl před dvěma lety řekl, že tady jednou budu psát o vlastní svatbě a vlastním dítěti.... Když jsem naposled odcházela z bytu Pana Caffe', ani ve snu by mě to nenapadlo. Ovšem nelituju toho, ten "vztah" pro mě byla docela dobrá škola, jak se sebou nenechat mávat a být za tohle všechno, co mám teď, dvojnásobně vděčná.

Přeji hezké únorové dny!