Červen 2014

Čtrnáct dní s Rosálií

19. června 2014 v 9:23 | :: M.Amar :: |  Deník matky
I přesto, že je to velmi krátká doba na nějaké závěry, jeden už mi z toho vyplynul - vážím si všech matek mnohem víc než kdykoliv předtím.
Rosárka je hodné miminko. Pokud je najedená. A v tom tkví ten každodenní boj.

V porodnici byly sestry moc fajn. Lékaři taktéž. Všichni se snažili pomoci, jak to jen šlo, hlavně sestry z neonatologie. Učily mě kojit, leč mně to prostě ani za nic nešlo.
Prospustili mě třetí den po porodu a já šla domů s tím, že vlastně nevím, jak jí dám najíst. Bylo mi ouvej a první krmení doma jsme vyřešili lahví s mým odstříkaným mlékem. Postupně, po několika zkouškách jsem konečně přišla na to, jak to udělat, aby se přisála. Měla jsem ohromnou radost. A tak plynuly dny.

Přebalit - kojit - spát - přebalit - kojit - spát. Mezi přebalením a kojením se nám vmezeřilo ještě cvičení Vojtovy metody, protože Rosárka je trochu "nakřivo". Byla přenošená a už se do dělohy nevešla, takže měla levé chodidlo v úhlu asi 30° k holeni a hlavičku stále dává doprava a celá se stáčí na pravý bok. Tudíž ji pomocí reflexních bodů rovnám. Nožička už je teď o dost lepší a tělíčko bude ještě potřebovat čas.
Prvních pár nocí (asi dvě) se budila každou hodinu a já byla dost unavená. První krize přišla hned v neděli po propuštění z nemocnice (pouštěli nás v pátek). Co půl hodiny chtěla pít a já totálně nevyspalá, nenajedená jsem zoufale brečela v posteli, protože jsem nevěděla, jestli je to normální nebo ne. Jiřík byl zrovna v práci, tak ani nebyl nikdo, kdo by mě uklidnil (on to umí moc dobře). Nakonec, když večer přišel, vzal si ji, uspal a v noci k ní vstával, takže já se budila snad jednou za tři hodiny, abych ji nakrmila. Moc mi to pomohlo.
Přes den to šlo, mezi kojením tak dvě hodinky spala a v noci se teď budí tak jednou za tři až čtyři hodiny.

V pondělí jsme šli na první návštěvu k pediatričce. Rosárka hezky přibrala a je zdravá. Dostali jsme žádanku na rehabilitaci do Vojtova centra v ČB, kam jsme vyrazili hned v pátek. Paní doktorka mi není moc sympatická, ale čert to vem, ta s námi necvičila. Vzala si nás na starost moc příjemná fyzioterapeutka a všechno nám vysvětlila. Kde reflexní bod zmáčknout a co se má potom dít. Cvičení není dlouhé, spočívá v tom, že si ji položím bokem k sobě, vezmu hlavičku, srovnám ji, druhou rukou sjedu po hrudní kosti na její konec a odtud v pravém úhlu pod bradavku mezi žebra, kde zmáčknu bod a mírným tlakem mířím směrem k protilehlému ramenu. Zní to složitě, ale ve skutečnosti je to dost jednoduché. Efekt má být ten, že Rosárka začne natahovat nožičky, protilehlou ručičku natahuje nad hlavu a rozevírá dlaň. To musí zopakovat třikrát a pak můžu přejít k druhé straně. A světe div se, funguje to.

Z rehabilitace jsme jeli navštívit Jiříkovo babičku a Rosárka byla moc hodná (rozuměj: napapaná). Ale v sobotu, jakoby se ze dne na den něco zlomilo a ona chtěla pít každou chvilku. Téměř každých dvacet minut. Měli jsme ten den jet na Lipno a já měla trochu strach, že zase bude chtít pořád pít a já si ani trochu neodpočinu. V neděli se scénář opakoval. Měla prostě hlad. Já jsem to věděla. Občas mi někdo tvrdil, že to nemusí být jenom hlady, ale jakýsi mateřský instinkt mi říkal, že to je přesně ten důvod. Inu vydali jsme se předevčírem k pediatričce podruhé, aby nám ji zvážila. Vzala si nás na paškál její velmi rázná sestra (která je skvělá) a zjistila, že za týden přibrala pouze 20 g. Za normální se bere přírůstek 100 - 200 g za týden. Pak jsem ji nakojila a zvážila po kojení. Během jednoho kojení přibrala 60 g. Tahala statečně, což doma tak nebylo. Výsledek tedy je, že večer dostává příkrm z umělého mléka. První dávku dostala předevčírem. Hned poté usla a spala krásně čtyři hodiny.

Včerejší den byl dalším dnem boje za kojení, ale byl trochu úspěšnější. Pila každou tak hodinu až hodinu a půl. Dokonce jsem stihla uvařit, vyprat, složit prádlo, umýt nádobí a udělat si manikúru. Mrkající Mám i dojem, že naše domácnost je o dost uklizenější než před jejím narozením, jelikož mám na ty činnosti méně času a tím pádem chvátám abych to všechno stihla během hodiny než se vzbudí. Jo a už mi u toho nepřekáží břicho.
Doufám, že časem se to naučí a bude hezky papat bez příkrmu.

Celkově ty úplně první dny byly náročný. Měla jsem dojem, že ji dojdu vrátit, ať si ji někdo koupí, protože tohle nemůžu zvládnout. Denodenní kolotoč přebalit - cvičit - jíst - spát se mi zdál šílenej, ale ty poslední dny (až na pár krizovek) je to už o dost lepší. I přesto, že má skoro pořád hlad, takže mezi kojením je to maximálně hodina času, jsem schopná dělat i něco jiného. Rozhodně se opět hrůzné předpovědi nesplnily. Že bych neměla čas si umýt vlasy a podobně. Na to čas mám. Ale taky díky tomu, že mám oporu v Jiříkovi. Takže ji pohlídá, přebalí a já se mezitím jdu osprchovat. Pravda je, že být na to sama, visím už na stromě nebo přinejmenším krmím Nutrilonem už od narození. Ale Jiřík mě stále nabádá, abych to kojení tak lehce nevzdávala. Tak to nevzdávám.

Rozhodně za to Rosárka stojí, protože je úžasná. Krásná a šikovná. Dává nám jiný pohled na svět. Priority jsou teď úplně někde jinde, ale pořád to neznamená, že bych na sebe zapomněla. Jenom je třeba si ten čas rozvrhnout a zapojit toho druhého.
Každým dnem se sžíváme víc a víc. Jsem s ní víc v kontaktu. Dokonce jsem si koupila nosítko, abych ji mohla nosit a měla volné ruce.
A až se naučí pořádně pít (přijde to, věřím tomu), tak to bude paráda.

Fazole ve 41. týdnu aneb Už vyklíčila!

7. června 2014 v 19:29 | :: M.Amar :: |  Těhotný deník
Dlouho očekávaný příchod Rosárky na svět konečně nastal. Do porodnice jsem chodila na kotroly obden a pořád se nic nedělo. Už jsme z toho všichni byli hrozně nervózní, i když vlastně nebylo proč. V pondělí 2. 6. jsem se dostavila znovu na kontrolu a tentokrát mě i doktor vyšetřil s tím, že moje tělo už je připravené a poslal mě domů s informací, že když do středy nic, tak v 7.00 ráno mám nastoupit na indukci. Mně spadl kámen ze srdce, že už konečně něco vím a nemusím pořád čekat, protože to bylo ubíjející. Nicméně pan doktor mi chytře provedl Hamiltonův hmat (neřekl mi to a vůbec to nebolelo), ale poznala jsem to, protože hned po příchodu domů mi odtekla hlenová zátka. Od té chvíle mě začalo pobolívat břicho. Ale ne nijak strašně.

Trvalo to celý den a večer jsem šla normálně spát. Vzbudila jsem se až další den v 7.00, kdy mě trochu zaskočila už silnější bolest. A od té doby se objevovala znovu a znovu zhruba každé čtyři minuty. Vůbec jsem nevěděla, jestli jet do porodnice nebo ne. Nakonec jsem asi před devátou vzbudila Jiříka a když mě viděl, jak stojím skrčená u stolu, tak zavelel, že jedeme. Já jsem pořád váhala.
Sedla jsem si v čekárně, trpělivě čekala, až na mě přijde řada (přitom jsem mohla říct hned, že mám kontrakce). Nakonec se mi sestřička smála, že jsem si asi myslela, že to tam vysedím :-)
Poté mě přijali, stejný doktor mě vyšetřil s nálezem, že už jsem otevřená na čtyři centimetry (koukala jsem na něj jako na blázna, protože jsem čekala, že napoprvé to takhle rychle nepůjde). Tak mi tedy Jiřík přinesl tašku, sedl si v čekárně, já se převlékla, natočili mi monitor (pravda nic moc, sedět v jedné pozici), dali mi klystýr a už bylo skoro dvanáct hodin. Bolesti nebyly nijak příšerné, pořád jsem se usmívala. Po klystýru jsem šla do sprchy, což bylo strašně fajn a pak mi píchli vodu. Myslím, že něco po dvanácté. Čekala jsem, že poteče čůrkem, ale pěkně to šplouchlo a doktor byl celý mokrý. A vůbec to nebolelo. Když jsem viděla ten nástroj, který vypadal jako ten zubařský háček akorát několikrát delší, trochu ve mně hrklo, ale nakonec jsem to vůbec necítila.

V tu chvíli se Jiřík převlékl a šli jsme konečně na porodní sál. Tam mi opět natočili monitor, Jiřík u mě seděl, dával mi napít a při kontrakci mě chytal za ruku. Protože ta strnulá pozice v sedě fakt nic moc. Byli jsme tam úplně sami, v sále bylo příjemné přítmí a taky vana, kterou jsem původně vůbec nechtěla využít a nakonec jsem byla ráda, že tam byla. Klečela jsem v ní na všech čtyřech a Jiřík mi sprchoval záda (to bylo strašně fajn a moc to pomáhalo). Neměla jsem sice křížové bolesti (díky Bohu), ale uvolňovalo to i ty břišní. Ve vaně jsem byla asi hodinu, ke konci jsem objímala hranu vany a chtěla do ní kousat a i když to zní děsivě, tak musím říct, že ta bolest byla snesitelnější než jakou jsem kdysi mívala při menstruaci. Nebyla totiž několik hodin v kuse, ale v těch pravidelných intervalech se to dalo snést.
Asi ve třičtvrtě na dvě jsem začala pociťovat ten všude zmiňovaný "tlak na konečník", tak jsem se zvedla, vylezla jsem z vany (docela bez problémů) a pak přišla sestřička, že se na to mrkneme.
No a protože všechno bylo jak má, zavolali doktora a šli jsme na to. Musím se tedy přiznat, že ačkoliv jsem četla, že druhá doba porodní je často pro ženy úlevou, tak pro mě teda ne. Nebolí to, protože ty kontrakce přes to tlačení nejsou cítit, ale při tlačení se mi dělaly před očima mžitky, že jsem myslela, že omdlím. To mi vadilo, jinak to nebylo nijak hrozné. Ten tlak není sice nic moc příjemného, ale dá se to vydržet. Navíc je prostě pravda, že se na to strašně rychle zapomíná. Některé věci si třeba vůbec nepamatuji. Měla jsem dojem, že Jiřík celou dobu stojí u mě za hlavou, přitom on prý stál na pravoboku a celou "akci" sledoval.

A po hojném povzbuzování porodní asistentky a doktora byla Rosárka během asi deseti minut venku. Když vyklouzla, polila mě taková euforie, že to těžko jde slovy popsat. Úleva z toho, že to máme za sebou a to, že ji konečeně po deseti měsících vidíme. Neuvěřitelnej pocit, nic na světě se tomu nevyrovná.
Hned na to přestřihl doktor šňůru a dali mi ji na prsa. Fantazie. Koukala na mě obrovskýma kukadlama a já jsem hned věděla, že pro ni udělám všechno na světě.
Když ji zvážili, vzal si ji plačící Jiřík k sobě a celé dvě hodiny ji držel v náručí a vyprávěl ji o tom, kdo vlastně my jsme. Usmívající se Na to nikdy nezapomenu, doteď jsem z toho celá naměkko. Po těch dvou hodinách, co jsem ještě ležela na sále mě odvezli na pokoj, Jiřík šel domů a já si trochu odpočinula, než mi večer Rosárku přivezli. Dva dny v porodnici byly pro mě docela náročný, ale o tom zase příště.

Závěrem bych chtěla říct, že personál místní porodnice a neonatologie byl prostě úžasný! Péče na jedničku s hvězdičkou. Cokoliv jsem potřebovala, ptala se, vždycky mi vyšli vstříc a ochotně odpověděli na všechno, co jsem chtěla vědět. Nemocniční strava taky moc fajn, snídaně byly famózní a toho bílýho kafe bych se upila.

A přítomnost Jiříka u porodu byla něco neuvěřitelnýho. Netvrdím, že vždycky to těm dvěma pomůže, protože něktěří to prostě můžou těžce nést a co si budeme povídat, není to zrovna supererotická podívaná, ale já jsem moc ráda, že tam byl. Opora úžasná a ten vztah se ještě víc prohloubil nebo lépe řečeno, vážím si ho ještě víc než předtím. A nejen kvůli porodu, ale doma všechno pro Rosárku nachystal, abych se tím nemusela zabývat.
Takže dost sentimentality, protože rozplakávám sama sebe. Usmívající se

Matkám zdar, jsou to superženy!!