Fazole ve 41. týdnu aneb Už vyklíčila!

7. června 2014 v 19:29 | :: M.Amar :: |  Těhotný deník
Dlouho očekávaný příchod Rosárky na svět konečně nastal. Do porodnice jsem chodila na kotroly obden a pořád se nic nedělo. Už jsme z toho všichni byli hrozně nervózní, i když vlastně nebylo proč. V pondělí 2. 6. jsem se dostavila znovu na kontrolu a tentokrát mě i doktor vyšetřil s tím, že moje tělo už je připravené a poslal mě domů s informací, že když do středy nic, tak v 7.00 ráno mám nastoupit na indukci. Mně spadl kámen ze srdce, že už konečně něco vím a nemusím pořád čekat, protože to bylo ubíjející. Nicméně pan doktor mi chytře provedl Hamiltonův hmat (neřekl mi to a vůbec to nebolelo), ale poznala jsem to, protože hned po příchodu domů mi odtekla hlenová zátka. Od té chvíle mě začalo pobolívat břicho. Ale ne nijak strašně.

Trvalo to celý den a večer jsem šla normálně spát. Vzbudila jsem se až další den v 7.00, kdy mě trochu zaskočila už silnější bolest. A od té doby se objevovala znovu a znovu zhruba každé čtyři minuty. Vůbec jsem nevěděla, jestli jet do porodnice nebo ne. Nakonec jsem asi před devátou vzbudila Jiříka a když mě viděl, jak stojím skrčená u stolu, tak zavelel, že jedeme. Já jsem pořád váhala.
Sedla jsem si v čekárně, trpělivě čekala, až na mě přijde řada (přitom jsem mohla říct hned, že mám kontrakce). Nakonec se mi sestřička smála, že jsem si asi myslela, že to tam vysedím :-)
Poté mě přijali, stejný doktor mě vyšetřil s nálezem, že už jsem otevřená na čtyři centimetry (koukala jsem na něj jako na blázna, protože jsem čekala, že napoprvé to takhle rychle nepůjde). Tak mi tedy Jiřík přinesl tašku, sedl si v čekárně, já se převlékla, natočili mi monitor (pravda nic moc, sedět v jedné pozici), dali mi klystýr a už bylo skoro dvanáct hodin. Bolesti nebyly nijak příšerné, pořád jsem se usmívala. Po klystýru jsem šla do sprchy, což bylo strašně fajn a pak mi píchli vodu. Myslím, že něco po dvanácté. Čekala jsem, že poteče čůrkem, ale pěkně to šplouchlo a doktor byl celý mokrý. A vůbec to nebolelo. Když jsem viděla ten nástroj, který vypadal jako ten zubařský háček akorát několikrát delší, trochu ve mně hrklo, ale nakonec jsem to vůbec necítila.

V tu chvíli se Jiřík převlékl a šli jsme konečně na porodní sál. Tam mi opět natočili monitor, Jiřík u mě seděl, dával mi napít a při kontrakci mě chytal za ruku. Protože ta strnulá pozice v sedě fakt nic moc. Byli jsme tam úplně sami, v sále bylo příjemné přítmí a taky vana, kterou jsem původně vůbec nechtěla využít a nakonec jsem byla ráda, že tam byla. Klečela jsem v ní na všech čtyřech a Jiřík mi sprchoval záda (to bylo strašně fajn a moc to pomáhalo). Neměla jsem sice křížové bolesti (díky Bohu), ale uvolňovalo to i ty břišní. Ve vaně jsem byla asi hodinu, ke konci jsem objímala hranu vany a chtěla do ní kousat a i když to zní děsivě, tak musím říct, že ta bolest byla snesitelnější než jakou jsem kdysi mívala při menstruaci. Nebyla totiž několik hodin v kuse, ale v těch pravidelných intervalech se to dalo snést.
Asi ve třičtvrtě na dvě jsem začala pociťovat ten všude zmiňovaný "tlak na konečník", tak jsem se zvedla, vylezla jsem z vany (docela bez problémů) a pak přišla sestřička, že se na to mrkneme.
No a protože všechno bylo jak má, zavolali doktora a šli jsme na to. Musím se tedy přiznat, že ačkoliv jsem četla, že druhá doba porodní je často pro ženy úlevou, tak pro mě teda ne. Nebolí to, protože ty kontrakce přes to tlačení nejsou cítit, ale při tlačení se mi dělaly před očima mžitky, že jsem myslela, že omdlím. To mi vadilo, jinak to nebylo nijak hrozné. Ten tlak není sice nic moc příjemného, ale dá se to vydržet. Navíc je prostě pravda, že se na to strašně rychle zapomíná. Některé věci si třeba vůbec nepamatuji. Měla jsem dojem, že Jiřík celou dobu stojí u mě za hlavou, přitom on prý stál na pravoboku a celou "akci" sledoval.

A po hojném povzbuzování porodní asistentky a doktora byla Rosárka během asi deseti minut venku. Když vyklouzla, polila mě taková euforie, že to těžko jde slovy popsat. Úleva z toho, že to máme za sebou a to, že ji konečeně po deseti měsících vidíme. Neuvěřitelnej pocit, nic na světě se tomu nevyrovná.
Hned na to přestřihl doktor šňůru a dali mi ji na prsa. Fantazie. Koukala na mě obrovskýma kukadlama a já jsem hned věděla, že pro ni udělám všechno na světě.
Když ji zvážili, vzal si ji plačící Jiřík k sobě a celé dvě hodiny ji držel v náručí a vyprávěl ji o tom, kdo vlastně my jsme. Usmívající se Na to nikdy nezapomenu, doteď jsem z toho celá naměkko. Po těch dvou hodinách, co jsem ještě ležela na sále mě odvezli na pokoj, Jiřík šel domů a já si trochu odpočinula, než mi večer Rosárku přivezli. Dva dny v porodnici byly pro mě docela náročný, ale o tom zase příště.

Závěrem bych chtěla říct, že personál místní porodnice a neonatologie byl prostě úžasný! Péče na jedničku s hvězdičkou. Cokoliv jsem potřebovala, ptala se, vždycky mi vyšli vstříc a ochotně odpověděli na všechno, co jsem chtěla vědět. Nemocniční strava taky moc fajn, snídaně byly famózní a toho bílýho kafe bych se upila.

A přítomnost Jiříka u porodu byla něco neuvěřitelnýho. Netvrdím, že vždycky to těm dvěma pomůže, protože něktěří to prostě můžou těžce nést a co si budeme povídat, není to zrovna supererotická podívaná, ale já jsem moc ráda, že tam byl. Opora úžasná a ten vztah se ještě víc prohloubil nebo lépe řečeno, vážím si ho ještě víc než předtím. A nejen kvůli porodu, ale doma všechno pro Rosárku nachystal, abych se tím nemusela zabývat.
Takže dost sentimentality, protože rozplakávám sama sebe. Usmívající se

Matkám zdar, jsou to superženy!!
 


Komentáře

1 Amalka | 8. června 2014 v 0:10 | Reagovat

No tak gratuluju! Jsem cekala a ani nedutala :)

2 M.Amar | 9. června 2014 v 18:21 | Reagovat

A jak se daří Tobě?

3 Amalka | 10. června 2014 v 9:52 | Reagovat

no minimálně do konce července budeme ještě 2v1, v těhlech vedrech je to lahůdka, ležím a cpu se melounem a čekám, až bude líp... :),jinak jsme oba zdraví a prospíváme podle tabulek (klepu na dřevo), ale brala bych stroj času a přesunula se k mému porodu :), díky za optání, jak Rozárka zvládá horka?

4 iva | 10. června 2014 v 21:32 | Reagovat

krasa :) gratuluju moc moc jeste jednou.. tak to ma byt :)

5 M.Amar | 14. června 2014 v 9:40 | Reagovat

Děkujeme!

Amalko, horka jsme nějak přežily, i když jsme byly obě dost nevrlé :-) Kojila jsem snad každou půlhodinu a bylo to dost únavný, protože nic jinýho jsem nestihla udělat. Teď už je to lepší :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama