Červenec 2014

Joss Stone v Praze

27. července 2014 v 14:02 | :: M.Amar :: |  Postřehy odjinud
Ve středu jsme se Jiřík, Rosárka a já vydali do Prahy. Večer jsem měla naplánovanou návštěvu Lucerny, kde se konal koncert Joss Stone.
V deset jsme vyjeli vlakem z ČB a v půl jedné jsme se z Hlavního nádraží vydali směr hotel. Bydleli jsme kousek od Václaváku, takže do Lucerny, co by kamenem dohodil. Trochu jsme se zkulturnili po cestě a vydali se na oběd do Café Imperial. Rosárka se celou dobu nesla v nosítku na Jiříkovi a byla moc hodná. Když jsme obědvali, dostala hlad, takže trochu plakala, takže jsem jí rychle připravila mléko, aby nerušila ostatní hosty.
Co se týče restaurace v Hotelu Imeprial, tak mám několik poznatků. Je to velká "jídelna". Přijetí bylo fajn, hned se nás ujal číšník a posadil nás ke stolu. Poté jsme ihned dostali jídelní lístek. Ten je dost přehledný a je v něm jídel tak akorát, pár předkrmů, polévek, hlavních jídel. Dezerty jsou na zvláštním lístku a vína taktéž. Ovšem ten formát bych asi trochu pozměnila. Je to prostě obyčejný papírový lístek, z kartonového papíru, takže pomačkaný a trochu ušmudlaný. V takovém prostředí bych čekala asi něco jiného.
Jídlu nemůžu nic vytknout. Jiřík měl candáta, toho jsem neochutnávala, ale já měla US Hanger Steak s omáčkou z brandy a zeleného pepře. Hovězí často nejím (vlastně vůbec) a když, tak buď tatarák nebo steak. Chtěla jsem medium rare a byl medium rare. Jsem možná úchyl, ale prostě mi to skoro syrový maso chutná (deset let vegetariánka ha ha). Nůž jsem dostala steakový (z praxe vím, že jsem na to já často zapomínala Rozpačitý ) a mohla jsem se do toho pustit. Maso bylo skvělé, žádná gumová podrážka, kterou musíte krájet čtvrhodinu, abyste vůbec to sousto mohli pozřít. Šlo to jako po másle. Jako přílohu jsem měla "nabídku denní zeleniny", což ten den byly zrovna zelené fazolky na másle a k tomu masu byly výtečně. Stejně tak omáčka z brandy a pepře.
Jako dezert jsme měli panna cottu a já čokoládovou bombu "Surprise", což byla prostě koule z čokolády, která se zalila horkou čokoládou a po jejím rozpuštění byl uvnitř malinový sorbet a vanilkový krém. Nejlepší na tom byla ta čokoláda. Vysokoprocentní a ještě rozpuštěná, mňam. Sorbet byl dobrý, ale já moc nejsem příznivcem míchání ovoce a čokolády, takže to mě zas tak neuchvátilo. Kdybych to měla zvlášť, užila bych si to víc. Ale to je spíš moje osobní preference.
Kávu nám měli přinést k dezertu, leč donesli ji, až když jsme ho skoro snědli. Byla tedy na účet podniku.

Co se týče obsluhy tak to bylo asi to největší mínus. Protože je to celkem velká restaurace, číšníci (fakt většinou číšníci, viděla jsem asi dvě servírky) jsou trochu "robotičtí". Nic moc osobního. Chápu, že při takové frekvenci hostů to o moc lépe nejde, ale to mi trochu vadilo. Ocenila bych (aspoň o trochu) vřelejší přístup. Jsem asi trochu zvyklá na něco jiného i ze svojí praxe. A to jsme v hotelu často měli narváno a obsluhovali prominentní hosty, ale byli jsme (doufám) vřelejší.
Při příští návštěvě Prahy budu asi hledat trochu menší restauraci, ale ani tam není záruka, že obsluha bude vřelá. Celá Praha je taková anonymní, nejsem na to zvyklá, protože tady v miniměstě je to prostě jiný. I přesto, že turistů je tu habaděj.

Po obědě jsme prošli Mango a Zaru, protože to tady nemáme. Nic jsem si, kupodivu, nekoupila, a to Jiřík nabízel, ať si něco vyberu. Jenomže mně to všechno přišlo jako sešitý hadry na podlahu a za ukrutnou částku (i když byly slevy). V Mangu jsem si zkoušela dlouhé, plisované šaty v korálové barvě. Byly hezký, ale 1.500,- mi bylo líto, když jsem viděla ty švy a ten materiál. To když si je nechám ušít, budou ušité tisíckrát líp a levnější. Asi mě v Liberci přece jen rozmazlili.

Vrátili jsme se tedy na hotel a já se pomalu chystala na večer. Koncert byl přesunut z Velkého sálu do Lucerna Music Baru, protože (jak jsem někde četla), na kdejakou ukvákanou frikulínu přijde deset tisíc lidí, ale poctivá muzika jakoby nikoho nezajímala. No, něco na tom bude, ale koncertu klubová atmosféra rozhodně neuškodila. Naopak.
Přišla jsem chvíli po půl osmé, dala si Frisco a stoupla si v klidu asi do druhé řady, vlevo pod pódiem. Nemohla jsem věřit tomu, že jsem fakt na jejím koncertě. Celých deset let, sleduju akorát videa a poslouchám alba a najednou je tady. A navíc jsem ji měla na dosah ruky.
Začali přesně v půl deváté, kdy se objevila nejdřív kapela s vokalisty a pak přišla Joss. Je ještě hezčí než na fotkách. Moc jí to slušelo. A ty vlasy! Vypadala prostě úžasně.
Začala zlehka s písní The Chokin' Kind a pak to nabralo obrátky. Velmi komunikovala s publikem a to z ní bylo totálně odvařený.
Měli sice nějaký playlist, ale Joss si písničky přeskakovala podle nálady, jak je jejím zvykem. Kapela za ní hrála božsky a je s ní perfektně sehraná.
Z videí se to tolik nezdá, ale naživo má kupu energie a celé vystoupení bylo hrozně živelný a temperamentní. Ty skladby dostaly úplně jiný rozměr.
Naučila se taky říci "na zdraví" a "děkuji" a dost dobře :-) Byla hrozně milá a upřímná, na nic si nehrála. A když si vezmu, s kým vším spolupracovala, tak je to až neuvěřitelný.
Škoda, že to tady lidi nedokážou ocenit. Nicméně jsem z toho koncertu na větvi ještě teď. Kdykoliv se tady v budoucnu objeví (nebo poblíž), neváhám a pojedu zase. Byl to skvělý hudební zážitek.

Den v životě očima našeho nemluvněte

16. července 2014 v 22:26 | :: M.Amar :: |  Deník matky
Ahoj, jmenuju se Rosárka a narodila jsem se před šesti týdny ve velké budově na okraji města. Byla jsem u mámy dlouho, protože se mi vůbec nechtělo ven. Ale nakonec to venku není tak špatný. Ty dva velký lidi, co se mnou teď bydli (asi máma s tátou), se o mě docela staraj' a dělaj' to, o co si zrovna řeknu. Je to docela sranda. Teď vám popíšu, jak vypadá můj den. Docela mě to baví.

Zhruba v pět ráno mě začne šimrat v břiše. Moc se mi to nelíbí a říkám si, že by to chtělo nějaký mlíčko. Nejdřív zkouším kopat nohama, co to jde a čekám, jestli to mámu vzbudí. Máma je ale úplně nepoužitelná, takže to zkouším jinak: začnu trochu vzlykat. To už se máma vrtí v posteli. Začnu teda brečet, ať si nemyslí, že na to mlíko budu čekat věčně. Máma vyskočí a běží udělat mlíko. Dřiv jsem pila z velkých kulatých věcí, ale z těch už nic neteče, takže piju už jenom z malý věci, která nevím, jak se jmenuje.
Strašně se těším a tak brečím ještě víc. Táta spí jak dudek. Když dostanu mlíčko je mi hned krásně. Někdy si potřebuju mezi pitím odříhnout, tak máchám rukama a vyvalím oči, aby máma pochopila, že chci zvednout. Většinou to udělá. Mám ji už vycvičenou. Když dopiju mlíčko, usnu. V noci ráda spím. Je to fajn. Máma taky hned usne. Často mnohem dřív než já.
Je to príma takhle papat.

A je to tady zase. Šimrá mě v břiše. Myslím, že je sedm. Všechno se opakuje znova. Máma ale už nespí a vstává. Dělá různý věci, který většinou zaspím.

Pak se to zase opakuje asi v devět, to už pak ale nespím ani já. Chci se nosit. V postýlce je nuda. Přitom za postýlkou je tolik zajímavých věcí. Ale máma je fajn. Většinou mě nosí, ja ji za to poblinkám a jsme šťastný obě.
Taky mě baví, když si se mnou povídá. Odpovídám jí, ale ona mi asi nerozumí. Když jí chci udělat radost, zasměju se a ona je pak celá bez sebe a udělá, co mi na očích vidí.
Někdy mě dá zpátky do postýlky a já chvíli dělám, že mě to baví, jenže když už to je moc dlouho, začnu se vrtět a hekat. Někdy mě jenom pohladí a myslí si, že je to dobrý, ale vůbec to není dobrý, chci se nosit nebo dělat něco zábavnýho.
Občas mi takhle pouští nějakou hudbu a zpívá mi. A to mně se moc líbí. To jenom ležím a poslouchám. Mám ráda hudbu.

Blíží se jedenáctá, je čas na mlíčko. Moc teď nemám čas pít, protože mě zrovna zajímají máminy oči. Má na nich něco divnýho, co neznám, tak to musím prozkoumat. Máma si pak myslí, že už nemám hlad a mlíčko mi sebere. Neeeee-neeeee-neeeee, já chci ještě papat!
Po dopolední svačince si občas schrupnu, ale ne moc často, protože na světě je plno lepších věcí než pořád spát. Kopu nohama v postýlce a hážu rukama. Chvíli mě to baví.

Táta se probouzí. Někdy se probudí i dřív a dá mi mlíčko on. Táta je fajn. Často u něho spinkám v postýlce a je nám spolu moc dobře. Já ho pak za to poblinkám a jsme oba šťastný.
A jéje, pokakala jsem se. Máma mě přebalí a někdy mě nechá jen tak nahatou, a to zbožňuju úplně nejvíc. Plínka mě dost štve, ale pořád mi ji dávají. Po přebalení si se mnou máma povídá a táta na mě kouká a taky něco říká. Když jsem spokojená, směju se na ně a odpovídám jim. Grrrr-aoh-kaa. Chci jim říct, že se mám fajn, oni mi ale nerozumí.
Když táta vstane, vezme si mě a pak pije taky mlíčko. Mně je u táty příjemně, takže na něm většinou usnu.

Po odpoledním mlíčku jdeme občas ven. Já moc ráda chodím ven. Ráda nakupuju, chodím do kaváren, nosím se u cizích lidí a všechno se mi to moc líbí, protože to není nuda jako doma. Někdy se na ty cizí lidi směju a oni jsou z toho celý paf a obdivujou mě, že jsem hezká. A to já jsem. Mám velký oči po mamince a pusinku po tatínkovi. Jsem taky dlouhá a vážím už pět kilo. A taky mám dlouhý hnědý vlasy.

Večer, když přijdeme z venku, dostanu další mlíčko (ale dostávám ho i venku, máma je pašák). Chvíli si pak povídám v postýlce a pak chci zase nosit. Máma na mě má velkou kapsu, kde mě nosí a mně se v ní moc líbí. Jsem u maminky, dává mi pusinky na čelíčko a já spinkám. Jsem moc ráda u maminky. A u tatínka taky. Vlastně je mi jedno, kdo mě nosí, hlavně, že nosí.
K večeru na sobě cítím lehkou únavu. Ale pořád kopu nohama a máchám rukama, abych náhodou nevyšla ze cviku. Jenže pak mě to přemůže. Asi v deset už usínám a i když bych strašně chtěla pozorovat tu barevnou věc, co mám v postýlce, tak už pomalu spinkám. Máma často usne dřív než já a pak mě ukládá táta.

Šimrá mě v břiše. Je to tady. Asi jedna ráno a já bych prosila ještě další večeři. Máma se potácí dělat mlíčko. Já to rychle vypiju a pak zase jdu spát. Máma spí zase dřív než já.

Zhruba pět ráno.... a nový den začíná.

A víte co? Nejradši na světě mám mlíčko!!