Září 2014

Do třetice

4. září 2014 v 11:33 | :: M.Amar ::
Prázdniny skončily a léto zřejmě s nimi. Nicméně začal nový školní rok a já jsem se letos na září moc těšila.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli o tom psát nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano. Byl (a je) to velmi rozpustilý nápad a vzhledem k mé minulosti (studijní) to možná vyzní dost hloupě, ale....

V únoru jsem se přihlásila do školy. Tentokrát do mého rodného města - Českých Budějovic, tedy kousek od Krumlova, takže žádné čtyřhodinové dojíždění jako do Liberce.
Konkrétně Zdravotně-sociální fakulta, obor Zdravotní laborant. A tak se vracím k mému středoškolskému vzdělání. Sice trochu obloukem, ale opět samá chemie a biologie. Možná si ťukáte na čelo, co mě to zas popadá, už třetí vysoká nebo teda spíš třetí pokus, ale co.... za zkoušku nic nedám. Původně jsem chtěla na všeobecnou sestru (jako kdysi v patnácti, ale taky jsem tam nešla), ale mají takovou spoustu praxe, že bych to s Rosárkou absolutně nemohla zvládnout. Laboranti mají praxi "jenom" měsíc.
Dělala jsem i přijímací zkoušky. 10. června. Přesně týden po porodu. Byl to docela masakr. Celou dobu jsem myslela jenom na to, jestli Rosárka má doma dost mlíčka. A možná i proto, že jsem neměla čas se stresovat, jsem je zvládla. Byly z biologie člověka, chemie a všeobecných znalostí. Učila jsem se na ně celou mateřskou. Pravidelně každý den asi měsíc. Docela dost mě moje píle překvapila, musím říct.Smějící se Měla jsem z toho ohromnou radost a nelituji, že jsem se přihlásila. Váhala jsem, protože jsem nevěděla, jestli to s Rosárkou půjde. Ale ona je tak neskutečně hodné miminko a spí celou noc, že mám času habaděj. Než začne chodit. Pak to bude horší. Je sice moc hodná, zato dost temperamentní, takže určitě bude běhat sem a tam a bude dost zvědavá.

Včera byl právě zápis. Dostaly (samé ženy na kombinované formě laboranta) jsme rozvrh, vyplnily index, nějaký formulář s osobními údaji a pak šly na školení BOZP, kde byli samí chlapi. Tipuju to na obor ochrana obyvatelstva se zaměřením na CBRNE (chemické, biologické, radiologické, nukleární a výbušné látky). Byli to zřejmě prostě hasiči doplňující si vzdělání. Tam nám řekli, co smíme a nesmíme dělat (slyšela jsem to před tím už asi stokrát), ale naštěstí to netrvalo moc dlouho. Podepsali jsme papír o účasti a šli jsme domů.

Pak jsem měla sraz s Káťou (byla jsem s ní na lodi), vrátila se v červenci po roce z New Yorku a už tu hodlá zůstat. Takže jsme si daly kafe v jejím novém bytě a pak šly na oběd do indické restaurace a pohodově jsme trávily odpoledne. Večer mě totiž čekala další novinka.
Pole dance. Pro někoho možná kontroverzní sport, ale ve finále je to vlastně taková hrazda vertikálně. Chtěla jsem navštěvovat kurzy už asi před čtyřmi lety, ale dokopala jsem se k tomu až teď. A musím říct, že to teda bude boj. Moje téměř neexistující svalstvo dostane pořádně zabrat. Hned v první lekci jsme seděli na tyči, což jsem dejme tomu na dvě vteřiny zvládla, ale otočky s nohama u hrudníku teda ne. Na rukou se celkem udržím, nohama plusminus taky, ale břišní svaly posílené absolutně nemám. Notabene po těhotenství a porodu. Takže ty budu muset nějak zpacifikovat. Po lekci ale nejsem nijak zničená, nešla jsem odtud s jazykem na vestě. Je to jenom silově vyčerpávající. Dva dny po mě bolí akorát ruce, ramena, podpaží a trošilinku i břicho, ale fakt minimálně. Každopádně to je těžší, než to vypadá, ale já se nedám! Musím získat ztracenou kondici a trochu se dát dohromady. Mám pořád dvanáct kilo navrch a moc se mi to nelíbí. Nehodlám tedy držet nějakou děsivou dietu, to ani náhodou, ale spíš se budu hýbat, protože to bylo to poslední, co jsem ke konci těhotenství dělala. A podle toho mám taky fyzickou kondici (takže žádnou).

Večer po lekci jsem se odebrala domů, kde na mě čekal Jiřík a Rosárka. Přijela jsem poměrně pozdě, takže už oba spali. Jiřík se o ni staral celý den a byli oba spokojení. Moc jsem se na ni už těšila. Jsem sice ráda, že se dostanu i do jiného prostředí než mezi plínky a lahvičky s mlíkem, ale vždycky je mi smutno a těším se domů.
Rosárka je totiž boží a už umí spoustu věcí. Směje se nahlas (a směje se pořád), chrastí si s chrastítkem, brouká jako o život a je veselá. Má za sebou už i očkování hexavakcínou a byla moc statečná, plakala jenom chvilku. Je ráda, když jdeme ven nebo když někam jedeme autem, ale taky se ráda vrací domů.

Léto zase uteklo jako voda a nastává období čajů. Včera jsem vypila první. Můj oblíbený chai s pepřem, kardamonem, zázvorem a myslím skořicí.

Tak doufám, že budu mít dostatek motivace se pořádně učit a nekašlat na to jako předtím. Výhodou je, že je to tak blízko. Uvidíme, jak mi to všechno půjde....

Hezké září!